Vzpomínky na Ameriku - deník ze zájezdu 20. - 28.4.2017
Vzpomínky na Ameriku - deník ze
zájezdu 20. - 28.4.2017
Již při únorové zpáteční cestě z Ostravy, kde naše tenistky výhrou nad Španělskem postoupily do semifinále letošního ročníku Fed Cupu, bylo jasné, že dalším soupeřem českých žen budou tentokrát Američanky. A protože poslední vzájemné utkání proběhlo v r. 2009 v Brně, bylo jasné, že budeme-li chtít fandit i tentokrát, musíme se připravit na cestu za „Velkou louži“. Termín utkání 22. - 23.4.2017 byl celkem přijatelný, ale cesta na Havajské ostrovy v Tichém oceánu, kde Američanky v posledních 2 domácích utkáních nastoupily, se nám zdála přece jen poněkud z ruky. Proto jsme se shodli, že vyčkáme, až bude potvrzeno místo utkání a podle toho pak padne definitivní rozhodnutí. Když se objevila zpráva, že domácí zvolili jako místo utkání Saddlebrook Resort v Tampě na Floridě, potěšilo nás to a na výroční schůzi oddílu 17.3.2017 se již začaly domlouvat první podrobnosti - kdo se zájezdu na slunnou Floridu zúčastní, jak dlouho se v USA zdržíme a co vše bychom chtěli během pobytu vidět. Hned od prvních okamžiků bylo jasné, že vážný zájem mají Karel Hodinář, Jiří Vaněček, Luboš Kobera a také jediná žena a tudíž ozdoba naší výpravy Ivana Milotová. Při zajišťování prvních praktických činností pak Karel přesvědčil i svého syna Honzu Hodináře, že by se svými znalostmi angličtiny byl výpravě coby překladatel velmi prospěšný. A tak to nakonec dopadlo jako v knize Karla Poláčka - Bylo nás pět.
Na další schůzce v klubovně badmintonu se už řešil nespočet konkrétních věcí spojených s naší výpravou. Největší díl práce odvedli Karel a Honza Hodinářovi (ověření, zda je každý vlastníkem platného biometrického pasu, zajištění vstupního povolení ESTA, rezervace letenek, ubytování v různých místech pobytu, rezervace auta v půjčovně apod.). Také ostatní přiložili ruku k dílu - já jsem např. objednal sadu bílých českých triček s potiskem určených k reprezentaci při fedcupovém utkání, Ivana zajistila průvodkyni po New Yorku atd. Složení našeho týmu k utkání, v němž chyběla nejen zraněná Petra Kvitová, ale i Karolína Plíšková, Bára Strýcová, Lucie Šafářová i Lucie Hradecká, nás sice zaskočila, ale zase jsme se mohli těšit na vycházející ani ne 18letou kometu Markétu Vondroušovou a další tenistky, které dostaly v této soutěži první šanci (Kateřina Siniaková, Kristýna Plíšková). Přesto byl za této situace domácí tým (pouze bez sester Williamsových a Madison Keysové) favoritem.
20.4.2017 (čtvrtek)
Naše dobrodružství začalo ranním odjezdem ve 2:30 hod. z Chlumčan do Prahy. Z letiště V. Havla jsme asi za hodinu dorazili do německého Frankfurtu a zde jsme čekali asi 3 hodiny na Airbus 380-800 společnosti Lufthansa do Miami na Floridě. Čekání nám při odbavování zpestřila ochranka, která si vybrala Karla a ten se musel podrobit důkladné prohlídce a testu na drogy (samozřejmě s negativním výsledkem, ale narážek od kolegů si užil dosyta). V letadlovém prostoru nás čekala úplně zadní část. V jedné řadě bylo 10 sedadel a 2 uličky, počet pasažérů odhadem asi 600. Letadlo nás po 9,5 hodinách letu a překonání vzdálenosti 6 232 km přepravilo na letiště v Miami. Přistání jsme viděli v přímém přenosu na monitoru s kamerou. Při přistání na americkém kontinentu jsme si upravili čas na hodinkách o 6 hodin zpět a vystoupili jsme do teplého, ale solidního deště. První problém vznikl hned s předem zamluveným autem z půjčovny na letišti, které bylo příliš malé. V USA (tedy alespoň na Floridě) totiž nesmíte mít zavazadlo vedle sebe, ale vše v kufru vozidla. Proto jsme si museli půjčit větší auto - KIA s kapacitou pro 8 lidí už byla dostačující. Náš hotel rezervovaný pro první nocleh nebyl od letiště daleko, ale navigace dovezená z Čech dělala trochu problémy. Nakonec jsme ale na místo určení dorazili. Ubytování bylo docela luxusní, a tak jsme po dlouhé cestě s chutí využili hotelový bazén. Pak následovala chutná večeře - převážně opečená žebra a další podobné pochutiny, včetně piva. Sice nic levného, ale jsme na dovolené, takže přepočet cen na koruny neměl význam. Po večeři jsme se ještě vydali do světově známé Kubánské čtvrti v Miami. Zábava tady ale dosud nebyla v plném proudu a kolem 22. hodiny jsme toho již měli opravdu dost. Tak aspoň pár fotek a zpět na hotel, kde jsme se museli rozdělit. Karel s Honzou a Ivana spali v jedné budově a já s Lubošem v jiné. Noc byla hrůzná - snad každé 2 minuty vzlétala letadla z nedalekého letiště a po půlnoci nám nad hlavami dělala rámus snad skupina mývalů nebo někdo stěhoval hotel. K tomu se při spaní přidal Luboš se zvuky připomínajícími Husqvarnu 350.
21.4.2017 (pátek)
Ve 4 hodiny ráno jsem chtěl vyrazit do bazénu, ale byl ještě zavřený. Náladu jsme si ale spravili při snídani, kde nechybělo v nabídce takřka nic. Po ní jsme se sbalili a vyrazili do jedné rezervace, kde jsme na palubě vznášedla v bažinách vyhlíželi místní aligátory. Zážitek to byl veliký, ale ještěry jsme viděli jenom dva, což bylo za 25 USD dost málo. Po projížďce bažinami ještě následovala show pro diváky, zahrnující ukázku souboje s aligátorem či focení zájemců s asi metrovým mládětem aligátora v ruce (ani já jsem neodolal). Po nákupu suvenýrů jsme vyrazili do 400 km vzdálené Tampy Bay, kde druhý den začínalo fedcupové utkání, které bylo hlavním důvodem naší výpravy. Cestou, která byla po dálnici monotónní (a rychlost nižší než v Čechách), jsme viděli snad 10 x víc aligátorů za plotem při silnici než v celých slavných bažinách. Občerstvení v „Mekáči“ na trase do Tampy se neobešlo bez obvyklého vylití piva nebo kávy Lubošem, který byl v tomto směru velký specialista. Po příjezdu do Tampy jsme se ubytovali v hotelovém penzionu. Již v přilehlém bazénu jsme brzy pochopili, že jsme v objektu zřejmě jedinými bílými obyvateli, a tak jsem odvahu na koupání se zhruba 20 černými bratry našel jenom já. Večer jsme zajeli do krásného mrakodrapového centra, ale přepadl nás hlad, takže vše řešila návštěva mexické restaurace s pálivými pokrmy. Následná únava z cesty nás pak zahnala do postelí - pokoje byly naštěstí vybaveny klimatizací.
22.4.2017 (sobota)
Už se pomalu těšíme na tenis. Snídaně byla tentokrát bez masa a jen sladká. Totéž se bohužel opakovalo až do konce zájezdu. To ale neznamená, že bychom hladověli. V našem ubytovacím „ghettu“ zasahovala v noci 2 auta se šerify a další ráno bylo v akci již 6 policejních nebo šerifských vozidel - nám se naštěstí nic nepřihodilo. Saddlebrook Resort - místo konání Fed Cupu je umístěn v oblasti plné bazénů, hotýlků, golfových hřišť a také tenisových kurtů, kam jsme měli namířeno. Vzdálenost asi 20 km od místa našeho ubytování jsme překonali bez problémů. Před začátkem utkání jsme měli spoustu času. Ke kurtů nás odvezl černoušek s elektromobilem. V tenisovém areálu jsem ihned identifikoval trénující Bethanii Mattek - Sandsovou a po chvíli jsem ji i potkal samotnou na chodníku. Po rychlé domluvě také vznikla moje společná fotka s touto světovou hráčkou č. 1 ve čtyřhře (viz Fotoalbum). Opodál zase trénovala naše děvčata - Kristýna Plíšková s Allertovou, a tak nebylo nač čekat a já jsem s jejich trenérem domluvil společné foto s chlumčanskými tenisty. U kurtu jsme se sešli i s Fan klubem Čechů žijících v USA. Společná fotka a přátelství po oba dva dny nechyběly. Také jsme natočili společné video s podtitulem „Kdo neskáče, není Čech“, které pak bylo k vidění v Čechách na internetu. Tak to byly zážitky před zahájením tenisu, který nás pak čekal spolu s obrovským vedrem na netypické šedozelené antuce. Občerstvení jen ze stánků, vše pěkně „natažené“ - např. třetinka piva za 7,50 USD, kšiltovka na hlavu 25 USD - ale bez toho by člověk nepřežil.
K vlastnímu tenisu - ještě ne 18letá kometa na tenisovém nebi Markéta Vondroušová to při svém debutu ve Fed Cupu v úvodním zápase proti domácí jedničce CoCo Vandewegheové neměla lehké: Hlavně ve 2. setu ukázala velký potenciál, ale na zkušenost sebevědomé soupeřky bohužel nestačila. Další debutantka v našem týmu, o 3 roky starší Kateřina Siniaková, předvedla proti Shelby Rogersové bojovný výkon a zaslouženě vyrovnala stav 1. dne na 1:1. Po skončení sobotního sportovního programu následoval přesun na večeři - hlad a žízeň byly opravdu veliké. Výběr restaurace se Honzovi opravdu povedl. Točené pivo v akci, žebra, krevety (na talíři jich bylo 35) - vše ve velkém množství, že jsme to ani nemohli dojíst. K tomu bezva obsluha, vše super! Po příjezdu na hotel jsme absolvovali ještě večerní výlet do turisty oblíbeného ostrovního města St. Petersburg (4. největší město státu Florida na západním pobřeží Floridského poloostrova) - něco ve stylu ruského Petrohradu, ale s mrakodrapy. Přijeli jsme tam skoro za tmy a s touhou konečně se ponořit do moře. Než k tomu v jedné obydlené zátoce došlo (už jsem skoro lezl do vody), vynořila se kousek od nás pěkná ploutev žraloka, a to hned několikrát. Tělo jsme sice nezahlédli, ale z koupání samozřejmě nebylo nic. Místo toho jsme navštívili čtvrť plnou hudby a pohody, dali pivo a odjeli zpět do Tampy Bay. Ale město St. Petersburg se nám všem velmi líbilo - opravdu hezký zážitek.
23.4.2017 (neděle)
Druhý den tenisového utkání. Naše účast na tribuně už ale byla jenom tříčlenná. Karel Hodinář bohužel podcenil sílu floridského sluníčka a se spáleným krkem a se synem Honzou dali přednost stinnějším místům, jako jsou muzea či obchody. Zbývající trojice - já, Luboš a Ivana zahájila tenis koupelí v přilehlých luxusních bazénech, odkud nás kupodivu nikdo nevyrazil (asi nás považovali za VIP). Vlastní tenis byl taky napínavý. Nejprve Vandewegheová získala se Siniakovou další bod, ale Američanky se dlouho neradovaly, když ve 4. dvouhře Vondroušová ukázala svůj talent naplno a celkem bezpečně přehrála Lauren Davisovou, (domácí ji nasadili nečekaně místo Rogersové). Při odchodu naší hráčky z kurtu jsme jí poblahopřáli a plácli si s ní. Do toho jsme s Lubošem absolvovali krátký rozhovor o fanoušcích, kteří přijeli podpořit náš tým až na Floridu - ten byl odvysílán v Čechách v rozhlasu na stanici Radiožurnál následný den po utkání. O výsledku fedcupového utkání nakonec rozhodla čtyřhra, v níž byly Američanky v čele s Mattek - Sandsovou podle očekávání jednoznačně lepší. Na Kristýně Plíškové a Kateřině Siniakové byla znát nesehranost, takže vítězná šňůra našich tenistek ve Fed Cupu skončila. Přesto naše oslabená sestava i přes prohru zanechala výborný dojem. Poté nás čekala zpáteční cesta do Miami a tedy dalších 400 km v autě. Díky Karlově řidičskému umění jsme vše zvládli a ubytovali se v dalším hotelu. Přijeli jsme docela pozdě - byl to zkrátka těžký den.
24.4.2017 (pondělí)
Po tenisu následoval především relaxační program. Ten jsme zahájili odjezdem na proslavenou pláž Miami Beach. S Lubošem jsme se rozhodli všem dokázat, že Češi se dokážou opálit u moře za půl dne. Byli jsme sice úspěšní, ale následkem byly popáleniny 3. stupně. Z pláže vedla naše cesta do nejbližší večerky, kde pivo v povinném sáčku (aby veřejnost neviděla) v těle doslova zasyčelo - a nezůstalo jen u jednoho. Po příjezdu na hotel byl ještě bazén a bohatá večeře v americkém stylu. Nejhůř na tom byl Luboš, který navíc ztratil tablet a s hlubokými popáleninami a zimnicí na pokoji téměř umíral.
25.4.2017 (úterý)
Opět jsme se moc nevyspali, neboť bylo potřeba vstávat už ve 4 hodiny, abychom absolvovali další - tentokrát přelet z Miami do New Yorku. Tedy zpět z žáru Floridy na sever do podstatně většího chladu. Let trval necelé 2,5 hodiny, ale byli jsme hlavně rádi, že jsme se do letadla vůbec dostali (vyšlo to až na poslední chvíli). Dosednutí letadla v New Yorku bylo docela tvrdé, až jsme se trochu polekali. Na letišti na nás bohužel nečekalo auto podle předchozí domluvy. Honza ale vše zdárně vyřešil a za chvíli jsme byli v hotelu ve čtvrti Jamaica. Teplota maximálně 8 stupňů Celsia byla pro naše spálená těla teplotním šokem. K tomu se přidal intenzivní déšť a také vítr. Přesto jsme podle plánu vyrazili na cestu 1,5 hodiny dlouhou autobusem a metrem na Manhattan. Zde jsme absolvovali prohlídku letadlové lodi Intrepid (od r. 1982 slouží jako muzeum) a válečné ponorky s jadernou raketou. Prohlídkou ponorky to začalo a bylo to nejen zajímavé, ale místy i velice těsné (hlavně pro Karla). Na palubě lodi bylo k vidění mnoho zajímavých letadel (např. i Concorde) a vrtulníků, ale počasí nám bránilo si to vše více vychutnat. Uvnitř lodě se pak nacházel vesmírný raketoplán Enterprise. Nahoře pohled z kapitánského můstku na Manhattan - těžko se to dá popsat. Celí promoklí jsme však museli další putování po New Yorku vzdát a vrátit se zpět do čtvrti Jamaica, kde jsme byli opět zřejmě jedinými světlejšími obyvateli. Večerní program tedy rušíme, jíme a pijeme mexické pivo za 4 USD a doufáme, že zítra už snad nebude pršet.
26.4.2017 (středa)
Přestože ještě v 9:00 hod. pršelo, po příchodu k trajektu směřujícímu k soše bylo počasí přijatelné a také teplota cca 15 stupňů Celsia ušla. Na tento den (ve 14:00 hodin) máme totiž zaplacené lístky na další ze symbolů New Yorku a celé Ameriky - Sochu Svobody, a to by v dešti bylo moc špatné. Už ten pocit, když přijíždíte k ostrůvku se Sochou Svobody (vysoká 46 metrů + podstavec 47 metrů), je úchvatný, natož pak prohlídka a vyhlídka z ní. Čekali jsme sice více než hodinu ve frontě a osobní prohlídka byla v rámci zajištění bezpečnosti důslednější než na letišti, ale stálo to za to! Kdo se tam alespoň jednou za život dostane? Pak nás trajekt odvezl ještě na místo, kudy přijížděly 30 let lodě s přistěhovalci - z tohoto místa je dnes obrovské muzeum. Opravdu dojemné místo. Zbytek odpoledne byl na nás. Ivana se pohybovala s českou průvodkyní, Karel se synem se k večeru vydali zpět do hotelu a já s Lubošem jsme si to protáhli dlouho do noci. Zážitky jako projít se slavnou Wall street se vším, co k ní patří, odpočívat pod Brooklynským mostem (jeden z nejstarších visutých mostů v USA přes řeku East River dlouhý 486 metrů spojující městské části Manhattan a Brooklyn), navštívit památník 11. září po zřícených „dvojčatech“, přejetí stanice v metru krátce před půlnocí - prostě bylo toho za celý den opravdu hodně.
27.4.2017 (čtvrtek)
Naše zavazadla jsme již nechali na letišti (plánovaný odlet po 22. hodině), a tak jsme tento den věnovali především nákupům. Všichni jsme vyrazili do Čínské čtvrti. Smlouvání s podavači nás docela bavilo a chvílemi jsme i litovali, že podobné věci jsme koupili třeba na Soše Svobody až pětkrát dráž. Ještě jedno jídlo v čínské restauraci, 2 piva v restauraci hokejistů New York Rangers. A pak čekání s tradičním hraním karet na letišti. Zpáteční let z New Yorku do Frankfurtu trval tentokrát jen 7,5 hodiny. Ale v úvodu jsm měli obavy, že se obrovské letadlo vůbec nevzlétne - ze země se za velikého hukotu odlepilo až na samém konci startovací dráhy.
28.4.2017 (pátek)
Let s jídlem i tekutinami v ceně byl již hladký a my i více spali, protože jsme opět nedostali místa u oken s výhledem. Ve Frankfurtu bylo sice na přestup do Prahy dost málo času, ale to bylo dobře, protože domů jsme se přece jen po tom náročném cestování všichni už těšili. Opět do zimy s deštěm jsme přistáli kolem 14. hodiny..Auto jsme našli zaparkované na svém místě, a tak nás tradiční řidič Karel zanedlouho dovezl do našich domovů.
Z mého pohledu je až neuvěřitelné, co všechno jsme za těch 8 dní stačili, jaké vzdálenosti jsme proletěli a projeli a co všechno jsme viděli. Na vše bylo méně času než bychom potřebovali, ale s tím se muselo počítat. Např. jsme byli ubytovaní ve 4 hotelech ve 2 státech. Každému účastníkovi tohoto náročného zájezdu je třeba za jeho přínos ke zdaru akce poděkovat. Kam vyrazíme za dalším tenisem, nyní ještě nevíme. Ale že se někdo do USA jen tak na rychlovku odváží, jako naše parta pěti statečných, je úctyhodné. Protože tenhle výlet - to byl fakt malý (nebo spíš velký) zázrak.
Jiří Vaněček
účastník zájezdu
Vybrané fotografie ze zájezdu do USA najdete ve Fotoalbu
v záložce „Zájezdy za tenisem“ - Fed Cup 2017 USA - ČR.
